I Think

Čeho bych zbavila svět...

3. září 2015 v 15:58 | Nu.
Ahojky, dneska zase trochu myšlenkových pochodů :3

Pokud bys mohla svět zbavit jedné věci, jaká by to byla? Velmi zajímavá otázka nad kterou jsem musela docela dlouho přemýšlet. Věcí mě napadlo víc tak mezi nimi budu tak nějak přeskakovat.


Jednoznačně bych svět zbavila kabelů! :D Už roky předpovídám, že kabely budu zkázou lidstva. No řekněte, kroutící se šňůry, které se po sobě navzájem sápou jako ďáblovo osidlo? Co to sakra je? V jednom kuse o to zakopáváme; v jednom kuse se nám ukrucují konektory; nikdy nemůžeme najít, který že z té změti kabelů na podlaze je ten, co vede do klávesnice; když hledáte nabíječku nebo nějaký USB kabel, najednou se všechny hromadně vypařily... Svět bych jednoznačně zbavila kabelů! Netuším jak by se to vyřešilo technicky... ideálně kdyby vše běželo na sluneční energii (jo vím, bylo by to složitější), ale ty šňůry mi už lezou krkem.


Chvíli jsem uvažovala, že bych svět zbavila nemocí, ale to by fakt nešlo, holt příroda redukuje slabé jedince (jo hnusný, ale je to tak)... Ale určitě bych ho zbavila všech postižení! Všichni slepí by viděli, hluší slyšeli a mentálně zaostalí žili normální život. Je to podle mě úplně nejhorší věc, co vás může potkat. Postižení... Fakt bych si moc přála, aby nic takového neexistovalo.

Taky bych svět šíleně ráda zbavila omlouvám se za svůj slovník kreténů na vedoucích pozicích. Blbci, co jsou úplně pitomý, buzerujou vás kvůli pitomosti, nejsou přístupní rozumným zlepšovacím návrhům, jinde se chlubí vaší prací. Ať už je to šéf v práci, ředitelka ve škole (která vám mimochodem letos udělala příšernej rozvrh!) nebo diktátor. Pryč s nima! Tam maj být rozumný lidi a basta. V takovém světe chci žít! :D


A nakonec bych na světě změnila hned dvě (paradoxně protikladné) věci a to... absolutně bych vymýtila hladomor a obžerství. Když někdo má třistapadesát kilo a je médii obletovaný jako nejtlustší žena světa, i přes to, že sežrala tolik jídla, že by celý Somálsko mělo vystaráno až do Vánoc... no jako pardon, ale co to je? Nikdo na světě nesmí trpět hlady! A protože jsem měla vymítit jen jednu věc, určitě volím toto. Podle mě největší světové neštěstí.

A/N: možná jste čekali, že bych nastolila světový mír a zbavila ho nenávisti. Ale to jsou podle mě věci, které nelze zneškodnit. Války ačkoliv jsou strašlivé posouvají společnost dál, jak sociálně tak technologicky. Nenávist je lidská a já nechci nabourávat lidskost. Ale chápu, že můžete mít jinný názor.

Co byste ze světa sprovodili vy?

Nepleťte si pojmy aneb jak poznat, že milujete?

24. srpna 2015 v 18:50 | Nu.
Ahoj,
k tomuto tématu týdne mám jen velice stručný článek, ale přesto si myslím, že je dostatečně výstižný. A mám potřebu se k tomu vyjádřit. Protože zaměňování těchto dvou pojmů, mě irituje jako málo co.


Stejně jako mnoho dalších lidí nesnesu, když si někdo plete mít někoho rád a milovat ho. Milovat někoho je to úplně nejvíc, co může být. A rozhodně to chce čas. Nikoho nemůžete milovat po čtrnácti dnech. To prostě nejde. Jste možná zamilovaní, ale nic víc. Milovat... to je cit, který se jen tak nevytvoří. A podle mě... pokud milujete, milujete navěky. (s tím se asi můžeme sáhodlouze hádat, ale já to tak mám) Stále miluju přítele, se kterým už dva roky nejsem a vždycky ho milovat budu. Prostě to vím.

Každopádně... já k určení toho zda někoho opravdu milujete používám následující metodu: Pokud by vaše láska potřebovala transplantaci srdce... dali byste jí to svoje?

Dřív jsem používala metodu: Kdyby někdo vystřelil, postavili byste se před něj? Ale pak mi došlo, že je to neobjektivní, protože jednáte hrozně v afektu a podle mě byste naprosto instinktivně bránili skoro kohokoliv. Ale u té transplantace si to fakt musíte rozmyslet... fakt budete na tom operačním sále... jste si plně vědomi, že za chvíli zemřete... to je úplně něco jiného.

Třeba už u rodičů bych váhala a asi bych jim srdce nedala. Vím, že tohle je něco jiného než romantická láska, ale jen tím chci říct, že to je opravdu to nejsilnější pouto jaké existuje.

Když milujete, milujete za každých okolností. I když vás ten druhý opustil. To bych chtěla zdůraznit a vůbec to nechápu... když někoho milujete a on odejde... jak ho můžete začít nenávidět? Měli byste mu přát štěstí. Milovat znamená upřednostňovat potřeby toho druhého před svými. Milovat znamená, že s tím dotyčným budete ať už (nedej bože) oslepne, ochrne, ztloustne nebo zplešatí... prostě vždycky! Pokud poté odejdete, nebo dotyčného začnete nenávidět... Dostatečně jste ho nemilovali.

A chci vám říct, že pokud někoho milujte, opravdu milujete, dokazujte mu to každý den, každou hodinu... ukažte mu/jí jak moc pro vás znamená. Tak moc bych toho chtěla ex-příteli říct a nemůžu...

Dala bych mu srdce bez váhání. Co vy, dali byste své srdce?


(To, že teď byste své srdce ještě nedali, ale neznamená, že třeba časem byste to neudělali. Neplašte se proto a nerozcházejte se s nikým, po přečtení tohoto článku! To bych nerada. Mít někoho rád je v chození úplně normální a stav milovat přijde zákonitě později. Jen tomu druhému stále necpěte jak moc ho milujete, když ještě tak daleko nejste.)

Omlouvám se za tolik Severuse, ale on je podle mě dokonalým příkladem toho znamená MILOVAT.

Nechci být dospělá

2. května 2015 v 21:05 | Nu.
Za pár dní budou mé osmnácté narozeniny...
Možná byste si řekli, že budu nadšená, že je mi konečně osmnáct. Že můžu pít, řídit, dělat si co chci a já nevím, co všechno. Ale opak je pravdou. Hrozně moc se bojím. Já vím, že osmnáctiny nejsou zase takový milník, jak si myslím. Asi si představuji, že mě hned patnáctého naši vykopnou z domu a budu se muset nějak uživit apod. Pochopitelně vím, že by nic takového neudělali a chápu, že ta osmnáctka vlastně zatím nic neznamená... Ale já tak moc nechci být dospělá.

Ryba je kámoš, né žrádlo

2. května 2015 v 19:23 | Nu.
Pokud máte pocit, že jste článek s tímto názvem na mém blogu již viděli, tak se nemýlíte. Tohle je takový jeho upedate, jelikož jsem s jeho předchozí podobou nebyla spokojená. Ten původní jsem smazala a skoro celý jsem ho přepsala. Avšak název se mi natolik líbil, že zůstal nezměněn. Pořád to ještě není úplně ono, ale myšlenky tu mám mnohem víc utřízené a tolik "nelítají" od jedné věci k druhé. Je to prostě takové víc učesané. Obrázky jsem zachovala, páč mi přišli úplně boží :D. Ale již konec řečí. Přeji příjemné čtení :3

Kdo to tam furt mluví?

16. února 2015 v 10:27 | Nu.
Také máte problém zkrotit své myšlenky při usínání? Pokud ne, tak jste velmi šťastnými obyvateli planety Země. Myslím, že s neutichajícím tokem myšlenek před usnutím má problémy většina lidí. Já jsem součástí této většiny. Jsem jedna z těch, kdo musí jít spát v deset, aby v jedenáct usnuli. Dlouho jsem si myslela, že když se maximálně unavím, spánek pak přijde logicky rychleji... jaké bylo pak moje překvapení, když jsem zjistila, že u mě to tak nefunguje. Můžu být k smrti unavená, ale v hlavě mi pořád někdo mluví a já nemůžu usnout! Jak ten hlas mám ksakru umlčet? :D


Vyzkoušela jsem už snad všechny způsoby na rychlejší usínání. Představovat si černý bod, který se stále pomalu rozpíná, dokud nebudete mít černo před očima a usnete; představit si sebe na nějakém krásném místě, kde se cítím příjemně a začít kolem sebe stavět zeď, dokud nebude až nad hlavou (a ještě vyšší)... ta zeď má symbolizovat uzavření vaší mysli a docela mě to baví, protože to připomíná nitrobranu, ale prostě to u mě nefunguje. (a podobné metody)

Je to všechno asi o stavu mysli a vnitřní disciplíně. Doufám, že se někdy dobře usínat naučím. Hlavně mám problém nepřestat myslet na to, jak je vlastně úžasný, že teď prostě za chvíli usnu... a zase se probudím až ráno... (tak teď to znělo hodně pitomně :D frajer, kdo mě pochopil :D, pokusím se to vysvětlit lépe). Že prostě v jedné chvíli jste vzhůru v jedenáct večer a v druhé jste vzhůru v sedm ráno. To je tak hustý! A často se do takovýchto myšlenek zamotám tak, že mozek už nevypnu :D.


Skvěle o tom mluví Dušek (upřímně si nejsem jistá zda ve Čtyřech nebo Páté dohodě). Ten tam říká, že odmalička se učíme myslet a tohle umění jsme ovládli tak dokonale, že už pak ani neumíme nemyslet :D. Proto je těžké mozek před spánkem vypnout.
Zvlášť já, věčný filosof... pro mě je to nemožný úkol!
Strašně závidím lidem, co jsou schopni usnout absolutně kdykoliv a kdekoliv. Bývalý přítel byl schopný usnout, když ho vezli rodiče ráno 10 minut autem do školy. Jednou u nás dokonce zakopl, spadl na postel a usnul! :DDDD (já se mohla smíchy zbláznit :D,ne že by usnul při tom pádu, ale jak dopadl, byl líný vstát a do 30 sec. usnul :D). Tohle se mě stát rozhodně nemůže.



Jste rychlousínači nebo vám to trvá? Máte nějaké osvědčené typy na to jak rychle usnout? Budu za ně vděčná, třeba konečně objevím něco funkčního.

Žijeme ve špatné době?

24. ledna 2015 v 11:55 | Nu.
Nazdárek všichni, omlouvám se, že poslední dobou moc nepíšu, ale jak stojí v popisu mého blogu: nechci psaní brát jako povinnost, ale jako zábavu, a když holt není nálada nebo čas, tak to prostě nejde. Jen doufám, že i tak se sem někteří z vás budou alespoň jednou za čas rádi vracet.
Dneska tu mám jen takový kratší článek, ale cítila jsem potřebu ho napsat. No, jdeme na to...


Víte, mě hrozně štve jak lidi nadávají na dnešní dobu. Abych byla upřímná, nelíbí se mi jakým stylem nás ovládá google a jiné společnosti (Ale snažím se to obrátit proti nim a schválně jim poskytovat špatné informace apod. Takže ve finále zneužívám já je a ne naopak.) a jak lidé zacházejí s přírodními zdroji atd... ale i tak necítím potřebu v jednom kuse nadávat na dnešní dobu.

Je to přece doba, kdy máme nejvíc možností, které můžeme mít! Máme právo volit, máme svobodu, můžeme si říkat a dělat co chceme, můžeme cestovat kamkoliv na světě, během pár vteřin si na internetu můžeme nalézt jakékoliv informace. Studovat může každý. A právě díky internetu máme nehorázný přístup k vědění!

Dochází až k přeinformovanosti. Člověk ani neví, co číst dřív a čemu vlastně vůbec věřit. A je pravda, že je velmi snadné se v tomto množství informací ztratit a ještě těžší nalézt pravdu. Ale pokud se budete snažit, bude internet pracovat pro vás a ne vy pro něj. Tím bychom se dostali k otázce manipulace a médií k čemuž jsem se částečně vyjadřovala v článku na minulé téma týdne a víc to asi komentovat nechci, protože je to hrozně ohrané téma.


Někdo řekne, deska tě lidi soudí za všchno, co řekneš. Dneska tě každej zdrbne a FB, za všechno co uděláš... dneska jsou lidi takový a takový... ale nebylo to tak vždycky? Jen místo FB ty pomluvy kolovaly slovně. Jak můžete vědět jací byli lidé, někdy v sedmnáctém století, když to nevíte! A říkáte, že dneska je to tak hrozný, když vlastně nemáte s čím srovnat (jen možná starší lidi s totalitou a ti ať se opováží mi tvrdit, že za nich bylo líp!).

Víte, uvědomuji si, že tato doba není ideální, ale pořád je to jedna z nejlepších v dějinách lidstva. Pokud to objektivně zhodnotíme, opravdu tomu tak je. Pro mě je to po Antickém Řecku asi to nejlepší, co tu doposud bylo. A ačkoliv s ní také nejsem úplně spokojená a stoprocentně kompatibilní, rozhodně jsem ráda, že žiju teď a tady. Podle mě žijeme v dobré době... v době změn a svobody a já si jí hodlám užít co nejvíce.

On za to nemůže

17. ledna 2015 v 13:01 | Nu.
Jsem tu s článkem na téma týdne, není to zase nic extra hlubokomyslného, ale nějak cítím potřebu se k tomuto tématu vyjádřit :D. Tak jdeme na to...

Hodně lidí dnes nadává na Internet a na média obecně. Mluví o tom, jak nás ovládají, jak nás mají pod palcem... Je bezesporu, že nás ovládají, ale přece my sami můžeme regulovat onu míru ovládnutí (zcela se vyvarovat vlivu médií, asi nelze... možná jen pokud byste žili někde sami v horách). Proto ode mne opět (a určitě ne naposled) uslyšíte, že za to přece nemůže ten internet sám o sobě, ale my. Protože se dobrovolně ovládat necháme. Vždyť on za to nemůže vlastně ani ten internet sám o sobě, ale ty lidi od googlu, jiných portálů a společností, které ho využívají k našemu ovládnutí. On sám je vlastně zneužívanou objetí, nic víc. Není na tom o moc lépe než my, uživatelé.

Projekt abeceda: B jako Blogování

16. ledna 2015 v 13:37 | Nu.
Ahoj všichni, moc se omlouvám, že jsem tento týden nepsala, ale blíží se pololetí a znáte to, všichni učitelé šílí. Navíc jsem se necítila úplně dobře, takže když jsem přišla večer domů, tak jsem většinou zalehla, doufám, že se nezlobíte.
Dneska je tu pokračování proj. abeceda, přiznávám, na nepříliš originální téma, ale na B mě napadl už jen Bůh nebo Bible a náboženství jsme tu měli nedávno, tak aby byla nějaká změna :D.

I am Pastafarian

3. ledna 2015 v 13:45 | Nu.
Moji milí čtenáři,
dnes zaběhneme do tématu víry (pokud se to tak dá říci :D).
Na začátek mi dovolte kratinkou osobnostní vsuvku: Jsem z křesťanské rodiny (ale nijak ortodoxní). Ačkoliv já sama se považuji za něco mezi ateistou, buddhistou a pastafariánem. O tom posledním si tu dnes budeme povídat. A vězte, že pokud jste o tomto náboženství ještě neslyšeli, až si o něm něco přečtete, budete pastafariánem také :D Mohli bychom pořádat srazy, co vy na to? :D

Projekt abeceda: A jako Alkohol

27. prosince 2014 v 13:45 | Nu.
Jsem tu se slibovaným projektem Abeceda. Rozhodla jsem se začít písmenem A, ačkoliv si ještě nejsem jistá, zda budu dodržovat abecední pořadí ostatních článků. Jen ještě připomenu, o čem v projektu jde... Každý týden bych chtěla přidat krátkou (případně i delší) úvahu na téma začínajícím jedním písmenem z abecedy. Písmena se nebudou opakovat a postupně využiji celou abecedu. Uvidíme, co z toho vznikne :D
Vaše Nu.


Co mě dělá šťastnou

24. prosince 2014 v 12:33 | Nu.
Na blogu Liz jsem objevila skvělý nápad na článek (mimochodem zajímavý blog :D) a snad se na mě nebude zlobit, když se inspiruji a udělám něco podobného. Prostě vypíšu věci, které mě dělají šťastnou a když mi bude smutno, bude super se na tohle podívat a připomenout si přávě ty dobré věci. Myslím si, že je to opravdu ženiální nápad. Budu ráda, když na svém blogu rovněž vypíšete co vás dělá šťastnými a budete v tomto "projektu" pokračovat. Přijde mi to jako jednoduchá a vcelku efektivní cesta jak lidem připomenout, že na světě je tolik dobrýc věcí!

Zas ty hrozné(?) Vánoce

21. prosince 2014 v 13:56 | Nu.
"Nesnáším Vánoce! Je to samej stres, přežírání, běhání po obchodech a podobný blbiny. No hrůza, už aby to bylo za námi!"
Taky byste těmhle lidem nejraději vytrhli jazyk, aby už nikdy nemohli podobnou pitomost vyslovit?


Já prostě nějak nechápu, proč na Vánoce tolik lidí nadává. Vy ano? Jistě, uznávám, že ti co nechají nakupování dárků na poslední chvíli, nejspíše budou pod velkým tlakem a plní stresu. Ale za to přece nemůžou Vánoce! (dále jen s malým v) Za to můžou oni. Oni přece nechali nakupování na poslední chvíli. Proto bych těmto lidem ráda vzkázala: Nenadávejte tedy na vánoce, ale na sebe (pokud už nadávát musíte). Výmluvy typu, že jste měli spoustu práce a na nakupování dárků nebyl čas, absolutně neberu. Vždyť jste na to měli celý rok.

Radujte se z maličkostí

14. prosince 2014 v 17:13 | Nu.
Před nějakou dobou jsme o češtině psali úvahu na téma "proč jsem na světě rád?" a myslim si, že se docela povedla (ačkoliv neobsahuje nějaké převratné myšlenky apod.) na to že jsme na napsání měli asi 15 minut. Tak když jsem na ní včera narazila, řekla jsem si, že se o ni s vámi podělím :).

Proč jsem na světě ráda? Těžká otázka, na kterou vám však odpovím zcela jednoduše. Podstata radosti ze života je pro mě schopnost radovat se z maličkostí. A to je věc, kterou si myslím, že ovládám bravurně. Nic mě nepotěší víc, než když mi někdo s úsměvem popřeje dobré jitro. Když si sednu na židli a není tam ani připínáček ani louže, nastražená pro něčí pozadí. Když si konečně můžu lehnout do postele a zabořit nos do té knížky, kterou mám už dva dny rozečtenou a ještě nevím, jako to dopadlo. Když mě někdo přizve do zajímavé debaty o tom, zda se ten velký tovární komín čistí obří kominickou štětkou… To jsou ty pravé radosti života.

A když mě popadne smutek a mě nepřesvědčí ani toto, vždy si uvědomím, jaký je zázrak, že tu vůbec jsem. Tedy, že tu všichni jsme. Vždyť z nějakých makromolekul, které se kdysi dávno čvachtali v louži, vzniklo něco tak neuvěřitelného, jako je člověk. Jak je možné, že se vyvinulo něco tak inteligentního, že to dokázalo postavit města; vyrobit auta; vynalézt žárovky, počítače a kapsy u kalhot? Vždyť je zázrak, že jsme se vůbec narodili. (Že jsem se narodila. Vždyť taky naši, mohli jít radši do kina :D.) Kouknu se na nebe a ptám se jak to, že někdo tak malý bezvýznamný a malý má to neskonalé štěstí, že může být součástí zázraku zvaného život. A hned se všechno změní a já můžu zase radostně poskakovat po chodbách školy. Zkuste to také a uvidíte, že si hned začnete vážit toho, že váš čaj je skvěle ochucený a brýle vás netlačí na nose. A váš život už nebude jen o stresu a nedostatku času, naučíte se totiž radovat se z toho, že jste a pochopíte, že na spoustě věcí, s kterými si lámete hlavu, vlastně vůbec nezáleží.

Žiju ve skleníku

12. prosince 2014 v 18:42 | Nu.

Všichni slýcháme o tom, jak je dnešní svět zkažený a jak se lidé chovají hrozně a tak podobně. I ke mně se občas něco takového donese. Většinou s úsměvem přikyvuji a myslím si, že onen člověk, se kterým právě mluvím, je jeden z těch, co si mají tendenci si na všechno stěžovat a přehánět. Avšak pak nastanou chvíle (například při častých školních diskuzích), kdy od mnoha, pro mě důvěryhodných lidí, slyším to samé, co mi říkal onen člověk!

Touto cestou jsem například zjistila, že opravdu existují lidé, kteří tráví celý den na Facebooku; že opravdu existují holky, které v jednom kuse jenom drbou a drbou a drbou; že jsou opravdu moji vrstevníci, kteří dokážou být sprostí na vlastní rodiče; že existují MALÉ děti, které jsou celý boží den přikovány k počítači; že jsou na světě jedinci, kteří nevědí, že drama se píše formou dialogů; že dneska ještě jsou lidi, co netřídí odpad; že někoho prostě nezajímá, co se s lidstvem stane, protože má pocit, že se ho to netýká… No mohla bych tu popsat spoustu stránek podobných příkladů.

No, a když jsme se právě jednou o něčem takovém o hodině bavili, profesor mi po vyslechnutí mého názoru s úsměvem řekl: "Nojo, ale ty žiješ ve skleníku." A dál pokračoval v diskusi.
Tehdy mě to úplně zarazilo, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc zjišťuji, že to je pravda. Žiju ve skleníku.

Nedávno jsem se s touto myšlenkou svěřila kamarádovi a on odvětil slovy, že mám holt nasazené růžové brýle. Ale pozor, to je přece nesmysl, to by úplně odporovalo definici skleníku. To že v něm žiji, přece neznamená, že si některých věcí nejsem vědoma, že je nevidím. Já se s nimi jen nesetkám přímo, a pokud ano, nepřipouštím si je k tělu a zase musejí můj skleník opustit.

Není to tak, že bych nevěděla, že holky drbou. Jen mi nikdy nějak nedošlo, že existují některé, které to dělají prakticky celý den. Setkala jsem se s lidmi, kteří byli celý den na Facebooku, ale nikdy mi nedošlo, že oni tak tráví KAŽDÝ den. Ne jen ten jeden.

A ve chvílích, kdy si tohle uvědomím, jsem vlastně hrozně ráda, že kolem sebe mám skleník. Můj skleník, ve kterém je všechno jinak. Není to tak, že by tu nebyly starosti, to naopak (bohužel patřím k těm lidem, kteří si celý den lámou hlavu, jak rozveselit všechny smutné lidi na Zemi. Jak pomoci všem, kteří to potřebují atd. Život by byl snazší, kdybych to tak neměla.), ale ty problémy, které v mém skleníku mám, dokážu rychle vyřešit a zase se radovat z vůně květin, které si tam pěstuji.

A tím bych chtěla inspirovat i vás. A pokusit se, abyste měli šanci nahlédnout do mého skleníku a pokud se vám v něm zalíbí, přidali se ke mně, či si vybudovali svůj vlastní. Náš život je takový, jaký si ho sami uděláme, tak proč nepostavit skleník, ve kterém se budeme radovat se života? Na tom přece není nic špatného.

A/N Nevím, zda se mi alespoň vzdáleně podařilo popsat, co jsem chtěla říci a alespoň někdo z vás to pochopil. Neumím příliš popisovat vlastní pocity. Proto doufám, že to nevyznělo jako hrouda kydů. Když na to tak koukám, není to přesně to, jak jsem si to představovala, ale lépe to asi už nepůjde :D.

Téma týdne: Co bych řekla, ale nemůžu

11. prosince 2014 v 18:37 | Nu.
Abych byla zcela upřímná, nějak nechápu, proč bych něco nemohla říkat?

Tím nechci říct, že nechápu, že jisté situace si vyžadují jisté chování. Například zaměstnavateli, který je idiot, nemohu říci, že je idiot. To je bez debat. I když já bych to asi stejně řekla :D, tedy nějak zaobaleně a ne na plnou hubu.

Narazila jsem na dost článků na toto Téma Týdne, kde spousta lidí litovala, že nemůžou někomu něco říci. (Spoužačce, že se chová jako kráva; klukovi, že se mi líbí; mámě, že mě štve, jak mě pořád bere jako dítě; učitelce, že to jak učí se mi nelíbí apod.) A já se ptám, proč byste jim to proboha nemohli říct? Vždyť vás trápí, že to nemůžete říct! A neříct něco, co vás trápí, co vám to zbůsobuje bolest či vyvolává vztek? Nebo neříci, že s něčím nesouhlasíte, když s tím nesouhlasíte? To mi přijde jako totální pitomost. Máme svobodu slova a já si jí vychutnávám plnými doušky a abych parafrázovala Zahulíme, uvidíme: "Dokud budu mít svobodu projevu, nezavřu hubu." (Pod čímž si však nepředstavujte, že bych pořvávala na kolemjdoucí lidi, či někomu bezdůvodně nadávala, to vůbec ne!)

Prostě mi přijde nesprávné, neříkat to, co chceme říct (samozřejmě někdy v trochu mírnější a diplomatičtější podobě, než bychom rádi). Ale nevyjádřit se, když můžete? Když tím můžete něco změnit? Změnit k lepšímu? Proč ne?

Proč neříci spolužačce, že se mi nelíbí, jak se chová? Jistě může se stát, že se proti mě spikne skupina jejích kamarádů, ale udělala jsem to proto, aby se zamyslela nad tím jak jedná a možná tak ušetřila mnoho lidí, kteří s ní setkají, trápení. Proč neříct klukovi, že se mi líbí? Maximálně mi řekne, že já jemu ne. Navíc bude potěšen, protože je vždy lichotivé, když vám někdo řekne, že se mu líbíte. A vysnad chcete, aby ten kdo se vám líbí byl potěšen, ne? Co je špatného na tom, říct profesorovi, že se naší třídě nelíbí jeho styl výuky? Možná si na mě zasedne, ale pokud dojde k tomu, že styl výuky změní, mělo to smysl. Proč neříct kamarádce, že ten svetr, co si dneska vzala je opravdu odpornej? Pokud to řeknu, jako radu, aby ho už nenosila a ne jako urážku, zlobit se nebude.

Tím chci říct... Říct, můžete cokoliv! Jen dobře volte slova, kterými to říkáte.

 
 

Reklama