Všichni slýcháme o tom, jak je dnešní svět zkažený a jak se lidé chovají hrozně a tak podobně. I ke mně se občas něco takového donese. Většinou s úsměvem přikyvuji a myslím si, že onen člověk, se kterým právě mluvím, je jeden z těch, co si mají tendenci si na všechno stěžovat a přehánět. Avšak pak nastanou chvíle (například při častých školních diskuzích), kdy od mnoha, pro mě důvěryhodných lidí, slyším to samé, co mi říkal onen člověk!
Touto cestou jsem například zjistila, že opravdu existují lidé, kteří tráví celý den na Facebooku; že opravdu existují holky, které v jednom kuse jenom drbou a drbou a drbou; že jsou opravdu moji vrstevníci, kteří dokážou být sprostí na vlastní rodiče; že existují MALÉ děti, které jsou celý boží den přikovány k počítači; že jsou na světě jedinci, kteří nevědí, že drama se píše formou dialogů; že dneska ještě jsou lidi, co netřídí odpad; že někoho prostě nezajímá, co se s lidstvem stane, protože má pocit, že se ho to netýká… No mohla bych tu popsat spoustu stránek podobných příkladů.
No, a když jsme se právě jednou o něčem takovém o hodině bavili, profesor mi po vyslechnutí mého názoru s úsměvem řekl: "Nojo, ale ty žiješ ve skleníku." A dál pokračoval v diskusi.
Tehdy mě to úplně zarazilo, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc zjišťuji, že to je pravda. Žiju ve skleníku.
Nedávno jsem se s touto myšlenkou svěřila kamarádovi a on odvětil slovy, že mám holt nasazené růžové brýle. Ale pozor, to je přece nesmysl, to by úplně odporovalo definici skleníku. To že v něm žiji, přece neznamená, že si některých věcí nejsem vědoma, že je nevidím. Já se s nimi jen nesetkám přímo, a pokud ano, nepřipouštím si je k tělu a zase musejí můj skleník opustit.
Není to tak, že bych nevěděla, že holky drbou. Jen mi nikdy nějak nedošlo, že existují některé, které to dělají prakticky celý den. Setkala jsem se s lidmi, kteří byli celý den na Facebooku, ale nikdy mi nedošlo, že oni tak tráví KAŽDÝ den. Ne jen ten jeden.
A ve chvílích, kdy si tohle uvědomím, jsem vlastně hrozně ráda, že kolem sebe mám skleník. Můj skleník, ve kterém je všechno jinak. Není to tak, že by tu nebyly starosti, to naopak (bohužel patřím k těm lidem, kteří si celý den lámou hlavu, jak rozveselit všechny smutné lidi na Zemi. Jak pomoci všem, kteří to potřebují atd. Život by byl snazší, kdybych to tak neměla.), ale ty problémy, které v mém skleníku mám, dokážu rychle vyřešit a zase se radovat z vůně květin, které si tam pěstuji.
A tím bych chtěla inspirovat i vás. A pokusit se, abyste měli šanci nahlédnout do mého skleníku a pokud se vám v něm zalíbí, přidali se ke mně, či si vybudovali svůj vlastní. Náš život je takový, jaký si ho sami uděláme, tak proč nepostavit skleník, ve kterém se budeme radovat se života? Na tom přece není nic špatného.
A/N Nevím, zda se mi alespoň vzdáleně podařilo popsat, co jsem chtěla říci a alespoň někdo z vás to pochopil. Neumím příliš popisovat vlastní pocity. Proto doufám, že to nevyznělo jako hrouda kydů. Když na to tak koukám, není to přesně to, jak jsem si to představovala, ale lépe to asi už nepůjde :D.